Slovenské zdravotníctvo ako pokusný králik novodobých vládnych plánovačov

1. 
   

   Ivo Patta

   Your comment is awaiting moderation.

   Posted November 29, 2011 at 2:01 AM

   Poprvé jsem zde zaregistroval pana Požgaya a Slovenskú asociáciu pre znalostnú spoločnosť a nestačil jsem se divit. Tak krátkozraký a jednostranně monetaristický pohled jako má pan RNDr. R. Požgay na reformu zdravotnictví lze označit za současný, tj. neoliberální pohled. Problémem ale je, že právě neoliberalismus nás zavedl do krize ekonomické, ale také demografické. Proč? Protože ve jménu bezbřehé svobody zcela potlačil zodpovědnost počínaje jednotlivcem a rodinou a konče politiky a makléři či brokery na finančních mezibankovních trzích. Pan R. Požgay chce rozlišovat mezi pojmy zdraví a zdravotnické služby. Podle něj zdraví není zboží, ale zdravotnické služby již zbožím jsou. Pokud by někdo tvrdil opak, dopouští se podle pána R. Požgaye politického omylu. Pán R. Požgay nám tak přikazuje, abychom nerozlišovali mezi holičem a lékařem. Problém je v tom, že k holiči mohu jít, ale také nemusím, zato k lékaři jsem v případě zdravotních obtíží, nemoci či úrazu nejen nucen jít, ale jsem k lékaři v případě bezvědomí, tj. nezávisle na vlastní vůli, odvezen. Ten politický dovětek o socialismu jen dokresluje nedostatek relevantních argumentů autora článku.

   
   Chtěl bych se ale zabývat právě tím, na čem si autor článku „Slovenské zdravotníctvo ako pokusný králik novodobých vládnych plánovačov“, tak zakládá, tj. na ekonomické stránce zdravotnictví, specielně jeho financování. Pan R. Požgay má požadavek, aby: „Všetky ostatné zdravotnícke služby (mimo prvej pomoci a záchrany života) by si mal financovať občan buď priamo, alebo zo svojho poistenia.“ Pán R. Požgay tím zcela opomíjí starobní důchodce, kteří čerpají na své zdravotní ošetření cca 50% z úhrnu financí vydaných na zdravotnictví, přičemž stát jim pokrývá jen malou část ze státní pokladny. Podobně jsou na tom děti, kterým stát ze státního rozpočtu přispívá na jejich zdravotní ošetření pouhým zlomkem při pohledu na skutečné náklady. Důchodci a děti čerpají dohromady cca 80% z celkových nákladů vydaných na zdravotní péči.
   Z uvedených relativních čísel jednoznačně plyne, že přechod na přímé či individuálně pojistné financování „zdravotních služeb“ by znamenalo likvidaci Slovenského státního rozpočtu.
   Ne že bych souhlasil s „novodobými vládními plánovači", jak je nazývá pan R. Požgay. Bohužel ale musím konstatovat, že neoliberální recepty vyznávané autorem článku jsou ještě nebezpečnější, než škrty převzaté z metodiky MMF vládními plánovači. Nebezpečnější, protože jsou zkratkou ke státnímu bankrotu, k likvidaci sociálního státu a tím i sociálního smíru ve společnosti.

   
   Abych ale neuzavřel svoji polemiku tak pesimisticky, naznačím, jak by se měl vyřešit problém financování zdravotnictví. Řešení souvisí s demografickým problémem (ubývá plátců a přibývá příjemců) a se způsobem distribuce zdravotního „pojištění“. Nejde totiž o pojištění, a to právě ze zmiňovaných 80%. Plátce zdravotního pojištění totiž čerpá v průběhu ekonomicky aktivního středního věku v průměru jen 1/5, tj. 20% z částek, které na zdravotní pojištění odevzdal. Ze zbývajících 4/5, tj. 80% jsou přímo financovány zdravotní služby pro děti a starobní důchodce. Ano, jedná se o přímé financování. Zdravotní pojišťovna není banka, ve které se částky odevzdávané na zdravotní „pojištění“ ukládají na osobní konto klienta. Zdravotní pojišťovna je clearingové centrum, které na jedné straně přijímá platby, na straně druhé z těchto plateb přímo financuje pohledávky zdravotnictví. Tady je samozřejmě onen úhelný kámen problémů financování zdravotnictví a v tuto chvíli budu mluvit o ekonomicky aktivních občanech a rodinách, nikoliv o sociálně vyloučených. Ekonomicky aktivní, tj. pracující občan je na tom jako v té pohádce o třech groších. Jen si vzpomeňte, jak cestář vydělal tři groše za den, jeden odevzdal rodičům na živobytí, jeden spotřeboval a jeden groš dal na výživu svých dětí, aby mu to oplatily, až bude starý a nebude proto moci sám pracovat.
   V zájmu zachování sociálního státu, tj. zachování sociálního smíru, musíme začít rozlišovat mezi těmi, kteří pracovali a současně vychovávali děti a těmi, kteří sice pracovali, ale děti nevychovali. Musíme uvedené rozlišení uplatnit stejně, jako netrpíme černé pasažéry v železniční či autobusové dopravě. Je tomu právě z důvodu přímého financování, které v praxi znamená, že s časovým posunem jedné generace, nemá kdo bezdětným financovat nákladné zdravotní ošetření ve stáří.

   
   Z uvedených faktů je jasné, že do zdravotního ošetření ve stáří musíme investovat:
   - buď řádnou výchovou dětí, budoucích poplatníků, kteří nám v průběžně financovaném systému sociálního státu budou financovat naše zdravotní ošetření ve stáří,
   - nebo povinným ukládáním peněz na osobní konto, které se v době odchodu do důchodu přemění na zdroj financování zdravotních služeb pro všechny bezdětné důchodce, bez ohledu na věk dožití.

   
   

   Samozřejmě mnohé z Vás v této chvíli také napadlo, že se starobními důchody, vzhledem k jejich přímému financování z plateb sociálního, resp. důchodového „pojištění“ je to podobně. Jistě, máte pravdu. Pokud situaci domyslíte do konce, přijdete např. na to, že zapojení ekonomicky aktivních občanů, kteří nesou náklady na výchovu dětí, do soukromých penzijních fondů je opatřením nelogickým, nesystémovým a obecně škodlivým.

Polovina občanů v dnešní době málo pracuje.

Jak si mohu dovolit něco takového tvrdit v době, kdy se pánové M. Topolánek a J. Paroubek  přetahují, kdo měl a má větší zásluhy na růstu naší ekonomiky, měřeno hrubým domácím produktem (HDP)?   Ano, mohu  to tvrdit, protože se jedná o fakta , která je možno doložit.

Není to těžké, stačí se podívat na investice do lidského kapitálu za poslední období.    Investice zúčtujeme v  podvojném účetnictví, to znamená účtování výnosů a nákladů.  Produktivní generaci  budeme  považovat  za dlouhodobý hmotný majetek, přímo lidský kapitál, s dobou odpisu  40 let a proto budeme vytvářet  rezervy  na  jeho "vyřazení" (což jsou náklady na důchody a zdravotní péči). Stejným způsobem zúčtujeme investici do nové  generace.

Tabulka  Lidský kapitál  v letech 1990 - 2005 v milionech Kč.  Chybějící finanční investice rodičů do dětí plus investice státního rozpočtu v absolutních hodnotách.  Počet dětí které se měli narodit je odvozen od průměrné porodnosti v letech 1950 - 1989.

Autor tabulky A. Beran

V  tabulce je účetně prokázáno, že vytvářené rezervy mají obrovské schodky. Rezervy lidského kapitálu v další generaci jsou tak zcela nedostatečné. Ano,  žijeme na úkor budoucí generace a přitom vytváříme státní dluh! Ano, vytváříme nikde dosud nevyčíslenou obrovskou  každoroční ztrátu, kterou nebude možno uhradit ani předpokládanými výnosy v budoucnosti. Předpokládané výnosy totiž nebudou stoupat ale naopak klesat v důsledku chybějících investic do lidského kapitálu.

Divíte se, kam se propadají investice do lidského kapitálu, které nám mají zajistit budoucnost? Příslovečný zakopaný pes je ve zdánlivě provokativním názvu článku, ve skutečnosti až příliš skutečném faktu, že prakticky polovina občanů v dnešní době málo pracuje.  Jedná se o občany, kteří svůj čas a energii obětují jen sami sobě, to znamená zábavě a konzumu. Jedná se o občany, kteří, ať již z jakéhokoliv důvodu, na sebe nevzali onen druhý, úvazek, kterým by  po dobu  nejméně osmnácti  let  vytvářeli hodnoty dalších nejméně 160 000,- Kč ročně,  investovaných v penězích a práci do výchovy  dětí a mohli si tak prostřednictvím svých dětí zajistit prostředky na svůj důchod. Že nejde o malé investice, lze doložit současnými náklady na výchovu dětí. U rodičů s nejčastějším příjmem (medián), jsou odhadovány na 80 000 Kč přímých peněžitých nákladů ročně na jedno dítě a k tomu lze připočítat dalších 80 000 Kč jako minimální ocenění práce rodičů spojenou s výchovou dítěte. Jen za 18 let, to je do plnoletosti dítěte, se tak jedná o investici ve výši 2 miliony 880 000 korun, vynaložených rodiči na výchovu jednoho dítěte.

Pokud někdo namítne příspěvek státu ve formě přídavku na dítě a snížení daně, rád mu vyhovím a příslušnou částku zohledním,  (1440000 : 100) . 12,5 = 180000. Stát se zúčastní na výchově dítěte v rodině 12,5% z přímých peněžitých nákladů. Za 18 let to je celkem částka 180 000 Kč, což je ročně 10 000 Kč. Tolik rodiče investují v penězích zhruba do poloviny února, zbytek roku do prosince jde zcela k tíži rodičů. Pokud bychom ale zohlednili celkový vklad rodičů, to je 2 880 000 Kč, pak příspěvek státu na výchovu dítěte v rodině representuje pouze polovinu z 12,5%, to znamená 6,25%. Takovou částku investují rodiče dítěte do 23. ledna a zbytek roku plně hradí výchovu dítěte ze svých finančních a pracovních zdrojů.

Na současnou nízkou úroveň plodnosti tak nepochybně působí pragmatické chování mladých lidí. Mladí lidé odkládají rození dětí do vyššího věku matek v důsledku větších možností studijních i kariérních a současně nepříznivějších sociálních a ekonomických podmínek. Pokud srovnáte tzv. strom života ze začátku minulého století a porovnáte jej se současným, dojdete dokonce k závěru, že mladá fertilní generace je vystavena tak nepříznivým podmínkám, že se dají relativně porovnat, z hlediska počtu narozených dětí, jen s obdobím strádání rodin v době První světové války.  Že nízká úroveň plodnosti je dnes již jev hromadný, dokládá průzkum, podle kterého až  40 % mladých dívek a žen odmítá rození dětí, a tak se často neuvědoměle ale zato způsobem zcela praktickým "mstí" za nepříznivé populačním a rodinné klima, které stát vytvořil v průběhu  devadesátých  let minulého století. 

Celé období od roku 1989 až do současnosti charakterizoval nezájem státních orgánů  o formulaci skutečně nové populační a rodinné politiky.  Politiky, která by odpovídala i ve společenské sféře změně od socialistické neekonomiky  k  tržní ekonomice.  V  tomto období byl a stále je  prosazován politickými a ekonomickými elitami liberální názor, jenž podtrhuje individuální roli při rozhodování o počtu dětí a době jejich narození. To je z hlediska demokratických principů v pořádku.

Co v pořádku není ani omylem je skutečnost, že vládnoucí elity  nezajímá,  zda vytvářejí příznivé prostředí pro-rodinné  či  proti-rodinné. Zajímala a zajímá je jen současná pracovní síla a možnosti jejího přizpůsobení na pracovním trhu. Jejich cílem byla a je pouze flexibilní a mobilní pracovní síla  bez  ohledu  na  rodiny. Neschopnost našich elit formulovat novou rodinnou politiku, dokonce i přijmout již zpracovanou koncepci nové rodinné politiky, soutěží s jejich arogancí. Podle výzkumu z roku 2004 se již  20 % členů elit dostalo do stádia kdy prohlašují, že příslušnost k elitám je k ničemu nezavazuje a ani žádné z takovýchto morálních závazků nepotřebují k realizaci svých představ.